František Fojtík, národopisný pracovník a dialektolog
* 15. května 1890 Brumov, † 6. února 1961 Loučná Své nejranější dětství prožil na Novákovém gruntě v Bylnici, později se vyučil zámečníkem a odešel pracovat do Vídně, kde pobyl dva roky, ale pak se na přání rodičů vrátil zpět do Brumova, kde byl zaměstnán nejdříve v pivovaře a na pile a později převzal od svého otce živnost. V letech 1934 – 1943 s malou přestávkou v roce 1935 pracoval ve funkci starosty Brumova, za tuto dobu dal vysázet na "Drahách" a v "Klobucké" 4000–5000 ovocných stromů. Miloval přírodu, velmi se o ni zajímal, sám štěpil stromy. Od roku 1945 pobýval vždy několik měsíců v roce u svého syna - rolníka ve Vízmberku na Šumpersku, život v selském prostředí se mu velmi líbil. Byl členem redakční rady a jedním z častých přispěvatelů časopisů Naše Valašsko a Valašsko, v nichž zveřejňoval lidové pověsti a vyprávění ze života na vesnici v brumovském nářečí. Pomáhal při sběru a vydání Lidových písní a tanců z Valašskokloboucka, některé písně dokonce sám nazpíval. Zabýval se dialektologií jižního Valašska, ale jeho Brumovský slovník již zůstal nedokončen stejně jako mnoho dalších rukopisných materiálů, kterými chtěl podle svých sil a možností oslavit svůj rodný kraj, který velmi miloval. |
Milena Fucimanová, spisovatelka, překladatelka, lingvistka
* 28. února 1944 Praha V osmi letech se po smrti matky a novém sňatku otce přestěhovala se sestrou z Prahy k prarodičům do Brumova, kde navštěvovala osmiletku. Po maturitě na jedenáctiletce ve Valašských Kloboukách pokračovala ve studiu na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita), obor český a ruský jazyk. Po ukončení studia se vrátila do Brumova a začala učit na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, kde působila 27 let. V roce 1991 se přestěhovala do Brna, zde vyučovala 9 let na Biskupském gymnáziu. V roce 1965 založila studentské divadlo poezie (později hudby a poezie) Agadir. Je členkou Obce spisovatelů a překládá z ruštiny, polštiny a němčiny. Bližší info o její tvorbě najdete zde. |
Alois Indruch, spisovatel a lesnický odborník
* 26. července 1925 Kladeruby, okres Vsetín, † 24. května 2017 Brumov-Bylnice Vystudoval gymnázium v Kroměříži, v letech 1945 – 1949 lesnickou fakultu v Brně. V roce 1951 po absolvování základní vojenské služby nastoupil u lesního závodu v Brumově na polesí Vlára jako vedoucí lesní správy, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1986, za dobu svého působení v této funkci se zasloužil o založení exkurzních ploch pro studenty lesnických škol u nás i ze zahraničí. Od roku 1990 působil několik let v německém Bavorsku jako lesnický poradce. Žil ve Svatém Štěpáně a své odborné zkušenosti publikoval v časopisech Lesnická práce a Myslivost. Dílo:
|
Čeněk Kramoliš, spisovatel, pedagog a vlastivědný pracovník
* 7. prosince1862 Rožnov pod Radhoštěm, † 16. června 1949 Brno Narodil se v rodině řezníka Jana Kramoliše, obecnou školu vychodil v Rožnově pod Radhoštěm, poté vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a v letech 1878 – 1882 učitelský ústav v Příboře. V letech 1882 - 1886 působil jako učitel v Krásensku, v letech 1886–1889 v Marefích u Bučovic, od roku 1889 do roku 1895 jako nadučitel v Kloboučkách u Bučovic. V roce 1905 se stal odborným učitelem na měšťanské škole ve Vyškově a v roce 1908 přešel do Hranic na Moravě, kde působil ve funkci okresního školního inspektora, od roku 1911 současně také jako ředitel dívčí měšťanské školy, tuto funkci zastával až do svého odchodu na odpočinek. V roce 1935 se pro svůj zhoršující zdravotní stav přestěhoval ke své dceři Miladě do Brna, kde zpracovával své bohaté záznamy. Na jeho sběratelskou a kronikářskou činnost měl velký vliv jeho předek Josef Lucian Ondřej Kramoliš, slavný rožnovský kronikář a sběratel lidových pohádek. V roce 1938 při poslechu zpráv o mnichovské kapitulaci částečně ohluchl a oslepl, ale ani tento handicap ho neodradil od jeho práce. Redigoval několik regionálních almanachů, např. Almanach Valašského roku a napsal řadu odborných studií vlastivědných a národopisných, které publikoval časopisech Historické rozhledy, Selský archiv, Selské listy, Šťastný obzor, Náš domov, Neděle, Niva, Obzor a další. V roce 1946 se spolu s Františkem Moravčíkem a Vlastou Fialovou zasloužil o založení Valašského krúžku v Brně. Jeho romány Strážcové hor, Rychtář Šoman a Hraničářští hrdinové se odehrávají v okolí Valašských Klobouk, Brumovska a Slavičínska. Je pohřben v Rožnově pod Radhoštěm a jeho jméno nese jedna z ulic města. Dílo:
|
Amálie Kutinová, spisovatelka
* 22. června 1898 Rouchovany u Moravského Krumlova, † 30. března 1965 Vrchlabí Narodila se v rodině řídícího učitele Jana Taubera, její matka Amálie Matějíčková pocházela z Brumova. V roce 1903 se celá rodina přestěhovala do Štítné nad Vláří, kde v letech 1904 - 1909 chodila do obecné školy. Po těžkém onemocnění otce (při hašení požáru Štítné ho ranila mrtvice a zůstal nehybný) a jeho penzionování se rodina přestěhovala do Valašské Meziříčí, kde se svou sestrou Gabrou navštěvovala dívčí reálné gymnázium. Když otec zemřel (Amálii bylo jedenáct let), čekal matku tvrdý život vdovy s dětmi. V roce 1915 předčasně ukončila studium na gymnáziu a není známo, kde v roce 1917 složila maturitní zkoušku, po ní nastoupila do povinné lékárenské praxe do Tábora, kde přežila první světovou válku jako praktikantka za byt a stravu. Po skončení války vystudovala fakultu farmacie Univerzity Karlovy v Praze a jako magistra farmacie působila v řadě českých měst (Praha, Karlovy Vary, Křinec u Nymburka). V roce 1920 se provdala za Ing. Jana Kutinu a měla s ním 2 děti (Marii a Jana). S manželem pracovala v jeho nakladatelství, které bylo orientováno na tělovýchovné, osvětové, literární, divadelní a hudební materiály pro potřeby tělocvičných jednot a škol. Po roce 1948 se nemohla vrátit ke spisovatelské práci, začala proto po chalupách se sběrem krkonošského folklóru a pohádek. Poslední desetiletí života prožila ve Vrchlabí u své dcery Marie Kubátové, která svou matku následovala v povolání magistry farmacie i ve spisovatelské a sběratelské činnosti. Je pochována na venkovském hřbitově v Horních Štěpanicích, v kraji krkonošských poudaček a písní, jak si přála. Za své literární dílo Gabra a Málinka byla v roce 1949 jmenována čestnou občankou obce Štítná nad Vláří, kterou tímto svým dílem proslavila a kterou vždycky považovala za své rodné město a domov, její jméno nese i místní základní škola a v knihovně je možné navštívit minimuzeum o jejím životě a díle. Její jméno nese také jedna z ulic našeho města. Dílo:
|
František Loucký, pilot RAF a spisovatel
* 2. října 1912 Brumov, † 16. června 1988 Praha Dětství prožil v Brumově, po vyučení v papírnictví v Uherském Brodě v roce 1934 nastoupil jako příručí v papírnictví v Brně, kde také absolvoval výcvik sportovního pilota. V roce 1935 byl služebně přemístěn do Prahy, kde dokončil výcvik jako pilot turistických letadel. V březnu 1939 přišla okupace a zákaz létání pro všechny letce, což mělo za následek útěky za hranice vlasti. Přes Maďarsko, Egypt a Francii se mu podařilo dostat do Velké Británie, kde absolvoval výcvik stíhacího denního a nočního pilota ve školách Royal Air Force. Svoji operační činnost započal 17. 9. 1941 u 65. East India Sguadrony RAF, 5. 7. 1942 byl převelen k 312. čs.stíhací peruti, na podzim 1943 se dobrovolně přihlásil k přesunu na východní frontu, kde byl později při Slovenském národním povstání těžce zraněn, poté přešel k 2. čs.stíhacímu leteckému pluku, jenž byl součástí nově utvořené 1.čs.smíšené letecké divize. Během 2. světové války vykonal 169 bojových letů v trvání 252,10 hodiny, je nositelem dvou válečných křížů a medaile za chrabrost. V roce 1946 z armády na vlastní žádost odešel. 14. 6. 1991 byla na jeho počest na budově základní školy odhalena pamětní deska, která byla 4. 10. 2024 přemístěna na budovu městského muzea, kde je jeho památce věnována část expozice. Od roku 1992 nese jeho jméno také jedna z ulic města. Dílo:
|
František Moravčík, národopisný pracovník
* 18. května 1895 Brumov, † 20. dubna 1967 Brno Vyrostl jako nejmladší potomek v rodině drobného zemědělce v Brumově, proto si jeho matka přála, aby se stal knězem. Tak se dostal na Klasické gymnázium v Uherském Hradišti, po maturitě v roce 1915 narukoval na čtyři roky na jižní frontu první světové války, kde utrpěl velmi těžké zranění oka. Válečné zážitky ho po návratu z fronty odvedly od původně plánovaného povolání kněze, vstoupil tedy do poštovní služby ve Zlíně a později v Olomouci. Trvale zakotvil na nádražní poště v Brně, kde byl po léta spolupracovníkem, důvěrným přítelem a nakonec nástupcem Petra Bezruče ve funkci poštovního ředitele, kterou vykonával až do svého odchodu na odpočinek. V roce 1946 se spolu s Čeňkem Kramolišem a Vlastou Fialovou zasloužil o založení Valašského krúžku v Brně, jemuž věnoval svůj volný čas a v němž dlouhou řadu let vykonával funkci starosty. Byl ve stálém styku se všemi národopisnými pracovníky na Valašsku. Jako člen redakčního kruhu se výrazně podílel na vydávání časopisu Naše Valašsko a později Valašsko, v nichž publikoval výsledky svých výzkumů, věnovaných starým hospodářským formám na jižním Valašsku, stejně jako v časopisech Podřevnicko a Národopisné aktuality. Jeho život skončil velmi náhle - v zamyšlení přecházel ulici a byl zachycen rychle jedoucí tramvají, těžkému zranění podlehl. |
František Salesiánský Pluskal, lékař, historik a spisovatel
* 29. ledna 1811 Moravičany, † 29. března 1901 Brumov Narodil se v rodině chalupníka, studoval na akademickém gymnáziu v Olomouci, kde také studoval filozofii a později medicínu na lékařské fakultě na univerzitě ve Vídni. Dle diplomu z roku 1837 se stal magistrem chirurgie a lékařem porodnictví a očního lékařství. V roce 1838 působil jako lékař v Lošticích, v letech 1839 – 1857 v Lomnici u Tišnova jako panský lékař hraběte Serenyho, v letech 1857 – 1872 na Velehradě a od roku 1872 až do své smrti v Brumově jako obvodní a panský lékař. Za svého pobytu v Lomnici u Tišnova onemocněl cholerou, ze které se sice uzdravil, ale zůstal tělesně ochromen, zejména na nohou. V posledních letech života přišel téměř o zrak, což ho velmi tížilo. Přispíval do Ohéralovy Moravie a do Dieblova Moravsko-slezského časopisu pro lid. Je také autorem množství článků s hospodářskou, botanickou, přírodovědnou a lékařskou tématikou, které publikoval v odborných časopisech a které mu přinesly mnohá čestná uznání a členství v různých společnostech (Moravsko-slezská hospodářská společnost v Brně, Zoologický a botanický spolek ve Vídni, Volná hospodářská společnost v Petrohradě, Královská botanická společnost v Ratiboři a mnohé další) a jsou více ceněny než jeho spisy historické. Spolupracoval s Františkem Holubem při objevování léčivých vod v Luhačovicích. Vydal také řadu historických studií, které bohužel ne vždy vycházely z historické skutečnosti, proto většina prací postrádá vědeckou hodnotu, i když některé z jeho objevů byly v posledních letech potvrzeny. Amatérsky se zabýval také archeologií. Při své literární činnosti používal také jména František Pluskal-Moravičanský nebo František Saleš Pluskal. Je pochován na brumovském hřbitově a jeho jméno nese jedna z ulic města. Dílo:
|
Jan Jiří Ignác Středovský, spisovatel, historik a panslavista
* 16. dubna 1679 Brumov, † 18. srpna 1713 Pavlovice u Přerova Narodil se na hradě Brumov, kde byl jeho otec Melichar obročím a později správcem panství. Již v necelých deseti letech osiřel, zůstal mu však ještě strýc z otcovy strany. Otec, děd i praděd byli písmáci. Po absolvování české obecné školy v Brumově nastoupil na jezuitské gymnázium v Uherském Hradišti. Snad církevní prostředí gymnázia a brzká smrt otce přispěly k tomu, že se rozhodl pro kněžskou dráhu. Po absolvování gymnázia pak studoval dva roky filozofii ve Vídni a další čtyři roky bohosloví v Olomouci, kde byl 10. 6. 1702 vysvěcen na kněze. Nejdříve působil jako zámecký kaplan u svého příznivce hraběte Jiřího Frydricha z Oppersdorfu v Dřevohosticích, ale už v lednu 1703 byl jmenován knězem v Pavlovicích u Přerova, kde působil až do své předčasné smrti a je zde také pochován.Už v mládí prý projevoval výrazné spisovatelské nadání a sklony k historii, otec ho vychoval ve slovanském duchu a prostředí jezuitského gymnázia také přispělo k jeho nadšení pro českou historii a myšlenky slovanské vzájemnosti, stává se z něj proto pilný spisovatel a plodný badatel na poli moravských dějin a často byl proto nazýván "moravským Liviem". Sbíral také staré kroniky, zápisy, listiny a rukopisy. Jeho spisy však nemají velkou vědeckou hodnotu, neboť neváhal pomíchat historická fakta s nepodloženými myšlenkami. Jeho dvě největší díla, jedenáctidílná Apographa Moraviae sive Copiae variarum litterarum (Opisy rozličných moravských listin) a pětidílná Caementa historica sive Apparatus pro conficiendis universalibus Moraviae chronicis (Historické stavebniny neboli nástroje k napsání celkových moravských dějin), se však dochovala pouze v rukopisech, které jsou uchovány v bývalé arcibiskupské knihovně v Kroměříži. Dílo Rubinus Moraviae bylo původně dílem holešovského faráře Ondřeje Eustacha Schwarz, kterému ho cenzura nedovolila vydat, Středovský tedy dílo přepracoval a vydal pod svým jménem. V roce 1992 byla na farním úřadě v Brumově odhalena pamětní deska s jeho bustou, jeho jméno nese také jedna z ulic města. Dílo:
|
Matylda Synková, politička a publicistka
* 9. března 1906 Brumov, † 3. srpna 1949 Praha Narodila se v rodině úředníka skláren a již v 19 letech vstoupila do politického života. Po absolvování obchodní školy nastoupila na místo úřednice v sidonské sklárně rodiny Schreiberů. V roce 1926 vstoupila do komunistické strany, o dva roky později však byla propuštěna pro své zapojení do stávky dělníků ve sklářské huti. Poté přesídlila do Prahy, kde se jí dostalo příležitosti plně rozvinout své organizační schopnosti ve funkcionářské práci v řadách KSČ a také v odborech. V roce 1934 se provdala za poslance KSČ Ottu Synka, s nímž politicky spolupracovala a který se o rok později stal členem Národního shromáždění. V roce 1939 byli oba zatčeni pro vydávání protihilterovských letáků, byla odsouzena k sedmi měsícům odnětí svobody. V roce 1941 byla se svým manželem zatčena znovu, její manžel byl 29. 9. 1942 popraven nacisty a ona byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, v něm byla držena do konce 2. světové války. Po návratu do vlasti se znovu zapojila do funkcionářské činnosti, její práce byla na čas přerušena pobytem v sanatorním léčení, kdy se dostavily následky pobytu v koncentračním táboře. V letech 1946 – 1948 byla poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění, kde pracovala jako členka sociálně politického a zdravotního výboru. 1. července 1949 byla jmenována zástupkyní ministra ochrany práce a sociální péče, jejím přičiněním byl přijat zákon na ochranu matek, měla také nemalou zásluhu na vybudování československého závodu na výrobu penicilinu. Její práci však přerušila náhlá smrt, v roce 1955 bylo pojmenováno náměstí města jejím jménem a v roce 2023 byla na budově radnice (dříve její rodný dům) odhalena nová pamětní deska na její počest. |
Lubomír Tomek, spisovatel, novinář a literární historik
* 13. července 1926 Bylnice, † 6. září 2006 Hořovice Vlastním jménem Lubomír Vaculík, od roku 1979 publikoval pouze pod pseudonymem Tomek. Dětství prožil v Bohuslavicích nad Vláří a Slavičíně, kde také navštěvoval obecnou školu, v roce 1945 maturoval na klasickém gymnáziu v Hradci Králové. Rok studoval na právnické fakultě v Praze, poté přešel na novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze. V letech 1949 – 1951 vykonával vojenskou službu (spoluredigoval útvarový časopis Plamen), po jejím skončení pracoval až do roku 1956 jako redaktor závodního časopisu Budujeme a závodního rozhlasu ve Valašských strojírnách ve Slavičíně. V letech 1956 – 1960 byl redaktorem krajského stranického listu v Gottwaldově (Zlíně) Naše pravda, v letech 1960 – 1969 pak působil jako redaktor kulturní rubriky Rudého práva v Praze. Od roku 1970 až do svého odchodu do důchodu v roce 1987 byl pracovníkem literárního archívu Památníku národního písemnictví v Praze a redaktorem jeho odborných publikací. V letech 1975 – 1988 působil také jako redaktor literárně historického sborníku Literární archív. Od roku 1947 publikoval v časopisech Nový život, Náš týden, Sobota, Ahoj, Svobodné slovo, Tvorba, Host, Naše pravda, Dikobraz, Květy, Rudé právo, Co vás zajímá, Literární noviny, Kultura, Sluníčko, Zlatý máj, Práce, Svět práce, Rodina a škola, Učitelské noviny a další. Napsal také řadu rozhlasových her, literárních pásem a výstavních libret. Dílo:
|
Ludvík Vaculík, spisovatel a publicista
* 23. července 1926 Brumov, † 6. června 2015 Dobřichovice Po absolvování obecné a čtyřtřídní měšťanské školy v Brumově a ve Valašských Kloboukách pracoval v letech 1941 – 1946 v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou nejprve jako dělník a později jako korespondent. Při zaměstnání vystudoval Baťovu odbornou dvouletou obuvnickou školu, v letech 1944 – 1946 studoval na zlínské obchodní akademii, kterou však nedokončil. Od roku 1946 studoval v Praze na Vysoké škole politické a sociální směr politicko-novinářský. Ještě jako student se stal vychovatelem v dělnickém internátu Sdružení bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948 – 1950) a Československých závodů těžkého strojírenství v Praze (1950 – 1951), po vojenské prezenční službě pracoval jako redaktor oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo (1953 – 1957) a zemědělského týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957 – 1958). Od roku 1959 působil v Československém rozhlase ve vysílání pro mládež, kde spolupracoval na pořadech Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct, které měly velkou odezvu u posluchačů mimo jiné i pro svoji neformálnost. Od září 1965 se stal redaktorem Lidových novin, později přejmenovaných na Literární listy a Listy, kde setrval až do jejich zákazu v roce 1969. Od roku 1969 měl svobodné povolání spisovatele, protože nenalezl žádné zaměstnání. V 70. a a 80. letech nesměl veřejně publikovat. Výrazně se podílel na šíření neoficiální umělecké literatury a řídil samizdatové nakladatelství Petlice, byl jedním ze zakládajících členů Charty 77, redigoval soubory Československý fejeton-fejtón. Velkou pozornost u nás i v zahraničí vzbudil jeho projev na 4. sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1967, po kterém byl vyloučen z KSČ a po zveřejnění provolání Dva tisíce slov v roce 1968 se stal jednou z nejpronásledovanějších osobností a zakázaným autorem. Je pochován na místním hřbitově a v městském muzeu je jeho životu a dílu věnována část expozice. Bližší info o jeho životě a tvorbě najdete zde. |
